Full Moon #14-15 tištěný

Skladem

Další informace o produktu

Jak má vypadat hudební časák? Spousta fotek, vtipné popisky a "úderné", palcové titulky ve tvaru loga kapely? Biografie hudebníků a "nikdy nezveřejněné informace ze zákulisí"? Dvacet stránek o Queen a ikonické fotky Freddieho Mercuryho, vybrané z databanky dvaceti použitelných? Hvězdičky u minirecenzí?

Když před rokem hudební časopis Full Moon začínal, žádné domnělé "normy" nedodržoval. Žádné popisky, minirecenze ani retrospektivní články o Queen? Skandál. Uniformní font, široké řádkování, ani stopa po iniciále, odsazení odstavce nebo citátu uvnitř textu. "To nejde!" Ale jo, vždyť to tady je, černé na bílém. Je to vůbec časopis? Vypadá to jako katalog Bentley. Je to vůbec o hudbě? Píšou tam o fotbalu. Za červnového úplňku vychází letní dvojičíslo Full Moonu. Jedna část dotahuje grafický standard k dokonalosti, druhá část laťku boří a překračuje.

Formu dalo Full Moonu od jeho počátků grafické studio Carton Clan. Vize byla jednoduchá a nezatěžkaná nesmyslnými požadavky na obrázky spínacích špendlíků u článků o punkových kapelách, bez kompromisů, a proto geniální. Zpracování vyzdvihovalo fotky i texty, zároveň fungovalo jako regulérní, plnohodnotná součást časopisu. O pozitivní feedback se postarala (kromě čtenářů, díky designu často z řad nehudebních nefanoušků) taky nominace na Czech Grand Design.

Obsahovou vizi vdechla Full Moonu Apačka, v minulosti autorka hudebního serveru Freemusic nebo kulturní rubriky Lidových novin. Absence klasických, zbytečných sekcí (novinky, minirecenze, zaplacené PR), výrazný osobní pohled a široký záběr publicistických žánrů i autorů je stejně svérázný jako odvážný. Je to náhoda, nebo dobře promyšlený záměr? Výtka, že Full Moon píše "o kapelách, které nikdo nezná", je bezpředmětná a optikou hudebního časopisu skrznaskrz hloupá.

Není třeba zdůrazňovat, jakým trnem v oku je občas časopis Full Moon u konkurence, tzv. renomovaných publicistů i grafiků. "Kdybych mohl, udělal bych to mnohem, mnohem líp." To je tak jasný!

Netušíme, proč dostal Full Moon zrovna tohle jméno, ale je to jedno z nejlepších, jaký si pro časopis o hudbě dokážeme představit. Lunatiky, šílence a blázny k aktivitě odpradávna probírá úplněk – enormně světlá noc převrací všechno naruby, rozumový svět ztrácí sílu. A i když to přes světelný smog velkoměst tak intenzivně nevnímáme, fascinace nejsilnější měsíční fází je výrazný prvek západní popkultury a moderní mytologie. Nakonec každý z nás někdy zažil úplněk mimo město – divné bezčasí, ve kterém vás nic nepřekvapí. A když si dáme na uši sluchátka, nemusíme ani zavírat oči, aby přestaly platit pravidla pragmatického světa. Je to jako úplňková noc – stejné místo, stejná situace, stejný čas, ale v jiném světle.

Hudba není nic racionálního. Nedá se změřit, popsat, vzít do ruky. Možná, že biologové dokáží přesně vypočítat, co se děje, když slyšíme hudbu, ale i tak každý z nás reaguje na stejnou skladbu jinak. Hudba dokáže měnit emoce, manipulovat, posouvat nebo akcentovat význam vizuálního sdělení. Obklopuje nás pořád a všude, podprahově mění náš pohled na svět. Aniž bychom věděli nebo dokázali říct, co to hudba je.

Před rokem se objevil Full Moon a začal psát o hudbě jinak – iracionálně, a přesto (nebo právě proto) adekvátně. Připadá nám, že to funguje: osobní, zatížené, neobjektivní texty vyvolávají různorodé reakce a protichůdné emoce. Líbí se to nebo irituje, stejně jako hudba, o které se v časopise píše. Full Moon píše o hudbě, ne o hudebnících.

Chtěli jsme, aby "jiný časopis o hudbě" vypadal jinak a aby si zachoval důraz na emoce, které propojují hudbu, úplněk i Full Moon. Text je zalomený jednoduše až stroze, tak, aby se dobře četl a nic ho nerušilo – žádné boxíky s textem vytrženým z kontextu, žádné citáty. Oproti tomu celostrankové fotky a masivní titulky dávají dostatek prostoru pro reflexi a navozování pocitů, které z každého Full Moonu a každého článku máme. Je nám jedno, jestli je fotka rozmazaná, zrnitá, malá, není na ní vidět do obličeje, tmavá nebo je na ní někdo jiný. Důležité je, jak funguje, co z ní vychází, co v nás vyvolává. Funguje to lépe než formální dokonalost nebo encyklopedická popisnost.

Když chtěl časopis Rolling Stone na začátku 70. let fotky z turné Stounů, poslal s nimi fotografku Annie Leibovitz. Dělala tři týdny všechno, co Jagger a jeho chlapci, a přivezla možná nejlepší, nejvíc emocionální fotky rockové kapely, jaké kdy vznikly. Tak syrový materiál by dneska mainstreamové časopisy neotiskly.

Možná je to tím, že se změnil charakter (hudebních) médií. Časopisy chtějí psát o tom samém a ukazovat stejné fotky, protože si myslí, že lidi chtějí číst to samé a dívat se na stejné fotky. Místo přinášení a představování nových věcí se pouze potvrzují ty zavedené. Hudební časopisy vypadají všude podobně, ale zatímco třeba Mojo se opírá o nějakou koncepci, Rock&Pop přináší čistý vizuální chaos.

Vizuální podoba Full Moonu #14 vznikala koncepčně. Překreslené fotky srovnaly všechny představované na jednu formální úroveň, čistou naivistickou lajnu. Vytržení z kontextu nejsou zatížení determinací estetiky, jinými slovy: všichni vypadají stejně, hudebníci, lidi. To, co je odlišuje a dělá unikátními, je jejich dílo, hudba. Do ilustrací dramaticky vstupují organické skvrny, které význam kreseb dál posouvají. Popisná kresba je jen vymezením rozumového prostoru, purpurové skvrny dodávají ilustracím, resp. stránkám, emocionální dynamiku.

S takovým konceptem není divu, že výsledek je i pro nás překvapivý. Čím déle si svojí práci prohlížíme, tím víc je nepříjemné, jak se nás dotýká. Full Moon #14 je nejdrsnější číslo, emoce ohlodané na kost, syrovost schovaná za naivisticky banální až komickou kresbu. Nepřipouští kompromis ani objektivní interpretaci. Útočí přímo na, jak se říká, první signální. Jako hudba.

Carton Clan